ČLÁNKY

 

Žijeme v krásné době

 

Ženy slaví svůj svátek a už si žádná z nás nedokáže ani představit 

doby dávno minulé, kdy jsme za své schopnosti byli odsuzováni, mučeni

a upalováni na hranicích.

Moudrost a síla ženy byly na dlouhé roky zasunuty do jejich nevědomí

a jen opatrně, postupně začaly projevovat svůj potenciál.

Bohužel mám pocit, i když spousta žen své kvality zná a žije, 

že to zanechalo hluboké jizvy na duši a proto se křehká a úžasná stvoření

snaží  dokázat svojí cenu tím, že vlastně zvládnou úplně všechno.

Připadá mi vtipné i smutné zároveň, když vidím, jak v dopravním prostředku

paní nechá sednout svého partnera s tím, že: to je dobrý, já postojím.

Vypadá to, jako by se ženy pořád ještě bály projevit to, co skutečně jsou

nebo se stydí, protože se společnost řítí jiným směrem?

Ale proč se necháme ovlivňovat rozjetým vlakem, kterému

pravděpodobně selhaly brzdy? Neděláme si to takhle náhodou samy?

   Když jsem měla nedávno přednášku, ptali se mě muži na kariéru žen

a v čem vidím jejich hlavní poslání a přínos společnosti.

Bez váhání a pro některé ženy asi dost nepopulárně jsem odpověděla,

 že moje (podotýkám moje) největší životní kariéra, byla možnost 

porodit naše děti, tvořit a radovat se s nimi, být jim oporou i průvodcem

i se všemi chybami, které k tomu patřily.

Vůbec bych nečekala, že sklidím velký potlesk a poděkování a to 

 hlavně od mužů.

Znám ženy, které tuto možnost v životě neměly a přesto neztratily 

nic z ženské esence a rozdávají úsměvy, empatii, a vstřícnost kde mohou.

Něha, láska, kreativita, radost, moudrost, mocná slabost i odevzdání

jsou atributy ženství, kterých si nesmírně cením i když ne vždy jsem

plně schopná je praktikovat ve svém životě.

Proto přeji vám, které to máte podobně, vstoupení do vnitřního klidu,

harmonie, lásky, protože jinde to opravdu nalézt není možné.

Hodně štěstí.

PS: A mužům, kteří nás v tomto podporují velký dík.

Veronika Franzová 
 

Světový den míru

Možná si tohoto svátku v kalendáři ani nevšimnete. Pro někoho klišé,

zbytečnost, když se ve světě stejně pořád válčí. A hlavně, je to daleko,

takže máme pocit, že se nás to až tak netýká. Uvědomujeme si, že se

tady máme velice dobře? Vždyť všeobecné nářky směřují k tomu, že se nám

neustále něco nelíbí,  někdo se nechová podle našich představ.  Vláda, instituce,

soused, partner, děti, práce - hrůza a nedej bože, když je moc teplo nebo zima

a ještě k tomu třeba prší! Stačí mimoděk vyslechnout pár hovorů.

Myslíte si, že to vede k něčemu konstruktivnímu?

Vlastně neustále soupeříme, soudíme, dokazujeme, snažíme se a to vyvolává boj

na všech frontách, aniž bychom to tušili.  Natolik jsme se odklonili sami od sebe,

že vůbec nevnímáme, co vytváříme a úžasný potenciál, který se v nás skrývá zůstává neodhalen.

Každý boj však přináší ztráty na obou stranách. Je to jako bychom bojovali proti tomu,

že je tma, noc. Málokdo ví, že boj proti čemukoliv, třeba proti násilí, nemoci, hlouposti,…

paradoxně posiluje to, co nechceme. Původcem toho všeho je náš vnitřní

nesoulad, naučený program, často odsuzování a trestání sebe sama a mnohdy už ani netušíme za co.

Všechny odpovědi i návody k nalezení míru, klidu a lásky jsou v nás samotných.

Nikde jinde je nenalezneme. Každý má svou vnitřní navigaci, která nás bezpečně provází životem, jen

ji potřebujeme naslouchat a nechat se jí vést.

Mír začíná v našem srdci a odtud roste dál, ne odněkud shora. Stačí se ztišit (mlčeti zlato),

zpomalit (jako ve zpomaleném filmu) být přirození a usmát se J (je to zadarmo).

V tomto ohledu mají ženy obrovskou moc, neboť jsou to hlavně ony, kdo ovlivňuje své děti,

muže i celou společnost. A pokud se nám nedaří najít to po čem naše duše touží,

není ostuda se nechat provést člověkem, kterému věříte a cítíte, že vás navede na vás samotné.

Potom se snadněji postavíte za sebe, své pocity, emoce, tvořivost a najdete mír.  Je hodně těch, kteří

vědí, o čem píšu. Přeji všem fajn život.

Veronika Franzová

 
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
 

Proč se z žen stávají semetriky

Uvědomuji si, že jsem pravděpodobně nezvolila nejlepší název přednášky,

ani jsem slovo semetrika nenašla v pravopisných pravidlech. Přesto občas na někoho,

kdo by se dal tímto termínem nazvat, ve společnosti narazíme.

 Však ruku na srdce, málokdo by si asi dokázal přiznat, že by do této kategorie také mohl patřit.

Řekněme tedy – proč se z žen stávají nespokojené ženy.

Je spousta důvodů k nespokojenosti, které bychom mohli dlouhodobě rozebírat,

meditovat nad nimi, diskutovat, řešit v různých terapiích nebo si nechat případně

předepsat prášky na uklidnění, s čímž se u klientů, kteří přicházejí poprvé, setkávám čím dál tím častěji.

V naději správného řešení a pozitivního myšlení se skrývá často past. Ona totiž cesta k sobě není jen procházka

růžovým sadem, přináší i staré zasunuté rány a bolesti.

Sama dobře znám, že vás zaručená metoda může lehce odvést z vaší jedinečné cesty,

chytneme se nějaké berličky a myslíme si, že máme vyhráno.

Jenže, možná znáte pořekadlo: myslet, znamená houby vědět.

Důležité je, zda se cítíme skutečně dobře a plně věříme samy sobě, svým pocitům

nebo jsme uvěřili našim negativním myšlenkám, na základě toho, co nám kdy bylo řečeno.

Určitě budete se mnou souhlasit, že bez sebelásky, komunikace  s vlastní duší, srdcem,

intuicí i zdravým rozumem nemůže být žádná žena spokojená, jak to však udělat,

když najednou nevíme kudy kam, je někdy ne-lehká a dlouhodobější záležitost.

Aby žena vyzařovala svoji skutečnou podstatu, lásku a mohla být se sebou v souladu,

je potřeba převzít zodpovědnost za to, jak se cítí a učinit vše pro to, aby její myšlenky 

směřovaly ke spokojenějšímu životu. Problémy si vymýšlíme, ve skutečnosti neexistují.

Nikdo a nic nemůže za to, že se máme špatně, jen my sami a náš vnitřní odpor k dané situaci (osobě…)

Možná proto, že se bereme příliš vážně nebo proto, že vše moc řešíme, se nám nedaří.

Na přednášce se budeme také bavit o  tlaku společnosti, sexualitě, hierarchii rodiny

i zálibách,  nebo roli oběti a manipulaci.

 Povíme si o naší vnitřní neomylné navigaci a podíváme se i na praktické ukázky,

jak může být ženám lépe, neboť si to zaslouží ony i jejich rodiny.

 Velký vliv v tom mají samozřejmě i muži, pro které mám možná taky pár postřehů,

takže se těším na všechny, kdo ucítí, že se máme setkat a společně se pobavit.

Všichni se učíme od života, a jak řekl jedem moudrý muž – jsme jen jednu myšlenku od štěstí.

Veronika Franzová

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
 

Jak se můžeme utopit ve vlastních myšlenkách.

 

Možná to znáte. Máte před sebou nějaký problém, situaci nebo výzvu a začnete vymýšlet,

jak se s tím co nejlépe vypořádat, aby to bylo OK, přínosné, smysluplné, prostě co nejlepší.    

 

Spousta myšlenek nám pluje hlavou a právě mezi nimi může být něco jako: ale na to já nemám,

to nezvládnu, na to nemám peníze, pan XY říkal, že to už lepší nebude, jsem už stará, 

co by na to řekli oni, je to těžký,….musím udělat co mi poradila…., měl bych tam zajít, 

nemůžu ji to udělat, co když to nevyjde,…atd.

 

Je toho mnoho, čím nás naše mysl doslova bombarduje, běží na plné obrátky

a konstruuje všechna možná pro a proti. Tím se může lehce stát, že se zastavíme, 

vzdáme se svých snů i radostí, pohřbíme je hluboko v sobě a nevíme jakou cestou se vydat. 

Na řadu tedy přichází dobré rady, zaručené návody, případně nějaký únik.

(není žádné překvapení, kolik lidí dnes používá nějaké pomocné látky i předepsané)

 

Přestože mám kolem sebe spoustu úžasných kreativních lidí, kteří žijí naplno, vnímám i spoustu těch,

kteří se bojí cokoliv projevit, aby neudělali chybu, a nemají to či ono, nebo těch, 

kteří se řídí svými naučenými programy, přestože se necítí dobře a myslí si, že štěstí mají jen vyvolení.

 

Důležité je uvědomění a na to se hlavně ptám svých klientů, co doopravdy chcete, 

což mnozí z nich ani nevědí nebo jen opatrně naznačují, mít obrovská přání jim připadá sobecké, nereálné.

 

Když si vzpomeneme na své dětství, šlo nám většinou vše samo a hladce. Proč? Nepřemýšleli jsme nad tím,

proč by to nešlo, nepotřebovali jsme se zdokonalovat nebo na sobě pracovat a vše řešit.

 

Vzpomeňme si, jakou radost nám dělalo skákat do kaluží, lézt po stromech, zpívat a tančit, kdykoliv se nám zachtělo. 

Kdo to dnes jako dospělý skutečně udělá?

A to bez opojných látek nebo v komunitě, kde se to smí. Kdo si jen tak poskočí a zatancuje, když ho to napadne?

Dnešní civilizační systém je nastaven tak, že tuto životadárnou spontánnost potlačuje už v předškolním věku. 

Něco málo o tom vím, přes 15 let jsem působila ve školství. Oproti některým kolegyním jsem měla to štěstí, 

že jsem se řídila jen sama sebou, dokud to šlo.

 

 Musíme se přeci chovat rozumně!  A to je celý kámen úrazu, kdy se odřezáváme od úžasného zdroje nápadů,

jak si tady ten náš život užít. Kde zůstanou naše pocity, které nás neomylně vedou?

A v žádném případě to není tak, že byste měli myslet pozitivně, to ale už doufám všichni víte, že nefunguje.

Ani tak, že byste něco museli. Jen vám ukážu, že to funguje možná jinak, než jste si mysleli.

 

 Abych pravdu řekla, radši přímo komunikuji se svými klienty,  než abych psala články.

Ráda je provázím jejich příběhem a ukazuji, kde je skutečná zodpovědnost za jejich život,

což někdy vyvolává řadu veselých situací a aha momentů.

 

Možná budete překvapení a možná budete zklamaní a to je super, to je život.

Veronika Franzová

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Na články se vztahují autorská práva!